Nový Zlín ve Zruči? Historie a Baťovy plány

Dnešní Zruč stojí na rozhraní dvou světů: části města nesou stopy baťovské architektury, ale většina podoby města vznikla až ve 2. polovině 20. století. Pokud by se plány naplnily, dnešní Zruč by byla mnohem větší a známější, možná by se stala tak výraznou jako Zlín. Zajímavou kapitolou místních dějin je natáčení slavného filmu Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana. Příběh o mladých dělnicích a vojácích se odehrával v prostředí maloměsta a jeho továrny a právě Zruč nad Sázavou poskytla ideální kulisy. Natáčení v roce 1965 zásadně oživilo místní komunitu: obyvatelé se stávali komparzisty, pomáhali filmovému štábu a město se dostalo do centra pozornosti kulturní scény.

Krátká sláva

Starší generace Zručáků dodnes vzpomíná, že období natáčení přineslo do města novou energii. Lidé sledovali práci filmového štábu, debatovali o scénářích a někteří si dokonce na place našli nové přátele. I když filmová sláva trvala jen několik měsíců, ve vzpomínkách místních zůstala jako období, kdy se Zruč stala součástí velkého českého filmu.

Jak by Zruč vypadala dnes, kdyby Baťa uspěl?

Kdyby se baťovské plány uskutečnily, film Miloše Formana by zřejmě vypadal úplně jinak a možná by se ani netočil ve Zruči. Baťovské město by mělo jinou atmosféru, spíše moderní a přehlednou, než lehce provinční. Zruč by dnes mohla být architektonickou zajímavostí, možná stejným turistickým magnetem jako dnes Zlín. Bylo by tu víc průmyslu i obyvatel a struktura města jiná. Současná historická malebnost a klid by se nejspíše ztratily, ale město by mohlo mít větší ekonomický vliv i kulturní význam.

Co formovalo město

Tím, že průmyslové projekty nakonec nevznikly, si Zruč uchovala svou osobitou kombinaci historie, industriálních stop a malé komunity, která stále ví, že její identitu formovala nejen nedokončená baťovská epocha, ale i momenty, jako když se do ulic vydal filmový štáb a vytvořil jeden z nejslavnějších filmů české kinematografie. Ale jak to vlastně s Baťou ve Zruči bylo?

Historie, která mohla změnit dnešní Zruč nad Sázavou

Když se ve 30. letech minulého století ve Zruči nad Sázavou objevilo jméno Baťa, místní lidé věřili, že se jejich poklidné městečko promění v moderní průmyslové centrum. Obuvnický gigant skupoval pozemky, plánoval rozsáhlou výstavbu a přinášel vizi, která měla Zruč změnit stejně výrazně, jako změnila Zlín. Realita ale nakonec dopadla jinak a město se vydalo úplně odlišnou cestou, i když stopy Baťovy éry jsou tu vidět dodnes.

Baťovy plány: Zruč jako vzorové průmyslové město

Baťovská společnost koupila zručské panství roku 1939 a rychle začala vytvářet urbanistický koncept, který měl odpovídat jejím zkušenostem z jiných regionů. Vize počítala s rozsáhlým továrním areálem, obytnými koloniemi pro zaměstnance a moderním městským zázemím, školami, sportovišti, kulturním domem i zelenými pásy okolo hlavních tříd. Baťovské stavby se vyznačovaly typizovanou architekturou, přehlednou infrastrukturou a důrazem na efektivitu. Pokud by se plány naplnily, dnešní Zruč by měla podobu kompaktního, geometricky uspořádaného města s jasně oddělenými zónami práce, bydlení a odpočinku.

Existovaly zkušenosti, peníze i plány

Místo historického, postupně rostoucího centra by zde vznikly široké aleje a kolonie nízkopodlažních cihlových domků, tak typické pro baťovské urbanistické projekty. Zruč by se proměnila v průmyslovou dominantu celého regionu a pravděpodobně by měla i několikanásobně více obyvatel než dnes. Řeka Sázava by tvořila nejenom rekreační prvek, ale také důležitý logistický bod. Na papíře všechno vypadalo ambiciózně a proveditelně, Baťa měl zkušenosti, finance i plán.

Rychlá stavba domků

První výrobní haly tu vznikaly už koncem roku 1939, a v lednu 1940 se Zruč stala funkční výrobní základnou. Spolu se stroji dorazili dělníci, technici i jejich rodiny, bylo tedy nutné rychle zajistit bydlení a služby. Baťa stavěl různé typy domů: nejrozšířenější byly dvojdomky typu „Zruč 1939“ (celkem 108, z nichž 75 bylo tohoto typu), určené pro zaměstnance uprostřed profesní hierarchie. Nadstandardem byly „jednodomky,“ jedenáct komfortních domů pro úředníky a vedoucí, stojící v ulicích Okružní a 5. května, s garáží, parketami, terasou a velkými okny, typově srovnatelné se zástavbou ve Zlíně.

Továrny a zázemí

Samotných továrních budov mělo být podle původních plánů devět, rozmístěných mezi řekou Sázavou a železnicí ve tvaru písmene U, nicméně kvůli válce se podařilo dokončit pouze dvě. Součástí města byly i budovy pro společenský život, svobodárna pro mladé zaměstnance, obchod s potravinami (umístěný v jednom z dvojdomků), a v neposlední řadě „nejmodernější školní budova v kraji“. Do ní se od března 1941 přesunula obecná škola, ševcovská škola a později i Baťova škola práce pro mladé ženy.

Koncepce města

Takto vzniklá Zruč – „Baťov“ znamenala něco víc než továrnu. Šlo o koncept „ideálního průmyslového města“, kde práce, bydlení a společenský život spoluexistují v úměrném, plánovaném celku. Díky tomuto projektu máme dnes možnost jasně vidět, co se ve Zruči mohlo stát a co reálně vzniklo. I když původní grandiózní plány přerušila válka a pozdějšími události, částečně se realizovaly. Město získalo průmysl, bydlení pro rodiny, školu, obchod, sociální služby. Model baťovské komunity, srovnatelné s jinými baťovskými satelity, tu skutečně chvíli fungoval.

Co se odehrálo a proč se z plánů sešlo

Jenže krátce po převzetí panství vypukla druhá světová válka a veškeré projekty se zpomalily. Baťova společnost sice některé budovy ve Zruči postavila, mimo jiné správní objekty, domky pro zaměstnance či dílny, ale velká proměna města se nikdy nenastartovala. Po válce byla firma znárodněna, prioritou státu byly jiné investice a původní baťovská vize postupně mizela v archivech.

V čem je jádro pudla

Dalším problémem byla ekonomika regionu. Zruč nebyla tak strategicky položená jako Zlín, Otrokovice či Svitavy. Chyběla železniční napojení schopná obsloužit velkokapacitní výrobu, a plánované rozšíření dopravních cest se rovněž nedokončilo. Po roce 1948 pak socialistický režim orientoval rozvoj jinam, potrhal vazby na původní korporátní strukturu a Zruč se stala spíše menším průmyslovým městem než baťovským experimentem.

Náměstí jako skvělé centrum

A realita Zruče dnes, jak ji znám? Průmysl tu sice je, ale v mnohem menší míře, než mohl být. Na jádru Nové Zruče kolem Náměstí míru je vidět, jak skvělé mohly původní plány být. Kolem náměstí je totiž všechno jako na dlani. Obchody s potravinami, řeznictví, lékárna, pošta, lékárna, středisko se dvěma praktickými lékaři přes ulici, dokonce tu narazíte i na květinářství, smíšené zboží, kde dostanete všechno možné včetně, bot, oblečení nebo různých domácích potřeb. Je tu i autobusové nádraží. Pokud bydlíte v těsné blízkosti, máte štěstí, protože všechno máte na dosah. Takhle soustředěné body, které běžně potřebujete k životu nenajdete ani v Praze, to se mi moc líbí. Škoda, že se tohle nedotáhlo do konce, byl by to vynikající koncept města.

Otázka dojíždění

Problém je, když nenajdete práci v místě. Ano, několik továren tu je a průmyslová zóna, kde se nacházejí, je také nedaleko náměstí. Takže když se vám podaří najít práci tam, je to prima, všude máte pár kroků. Horší je to, když ne. Pak musíte někam dojíždět. Za poslední roky se hodně zlepšily autobusové spoje na Prahu, jezdí jich více a častěji než předtím, takže už i denní dojíždění je realizovatelné. Někteří lidé do Prahy jezdí. Pak je třeba problém, že dojíždět se musí k odborným lékařům, na Úřad práce, mladí tu nemají zrovna moc zábavy podle svého gusta. Ale všechno má svoje plus a minus, tady to vyvažuje zase hezká příroda a klid, alespoň tak to vidím já. To, že se neuskutečnily baťovské vize, je sice smůla, ale zkrátka takový je život.